Příběhy klientů

Následující příběhy vznikly
ve spolupráci s mými klienty

Díky mým klientům vám mohu přiblížit, jak taková terapie probíhá. Tímto jim za jejich souhlas i za jejich vyjádření se k příběhu ještě jednou moc děkuji. Kvůli zachování anonymity klientů jsou zde záměrně změněny možné identifikační údaje.

To, co ale zůstává, je pravdivá myšlenka a popsaný způsob,
jak se klient s problémem, se kterým přišel do terapie, vypořádal.

Sociální fobie a nízká sebedůvěra

Terapie sociální fobie a nízké sebedůvěry

Na terapii k Lucii Bělohlávkové jsem se přihlásila na podzim roku 2012 s problémem zvaným sociální fobie. Tou dobou jsem byla necelý rok se svým současným přítelem, moje neschopnosti setkat se s jeho přáteli, s jeho rodinou, moje strachy (které ale uvnitř byly zároveň velkou touhou) propojit můj svět s jeho světem náš vztah ohrožovaly. Chtěla jsem to změnit, chtěla jsem to udělat pro náš vztah, který byl a stále je pro mne velmi důležitý. Byla jsem ze svých bojácných stavů nešťastná, nebraly konce, přítel byl sice velmi trpělivý, ale nikdo není bezedný, věděla jsem, že ho to trápí, že ho to mrzí. Sebrala jsem tedy odvahu a vyhledala odbornou pomoc.

Díky přátelské povaze a optimistickému naladění paní Bělohlávkové jsem se nebála o svém problému začít mluvit a popsat všechny mně strach nahánějící situace. Bylo pro mne těžkým úkolem, o kterém jsem půl den přemýšlela, jak ho provedu, vejít sama do restaurace, do baru, sednout si sama ke stolu, objednat si a čekat na kamarádku nebo přítele, až přijdou. Měla jsem strach jít sama do hospody na oběd a sednout si ke stolu, kde již nějací lidé sedí, jít sama na kulturní akci, měla jsem strach naobědvat se v kanceláři před zraky kolegyň, telefonovat v plné tramvaji. Bojovala jsem se strachem opustit svou samotu, opustit klid a jistoty bydlení o samotě a přestěhovat se k příteli, to s sebou přineslo ovšem strachy nové – například vařit, když se na mě díval. Po sumarizaci a analýze mých myšlenek a pocitů v jednotlivých situacích jsme začaly řešit, kde je jádro problému. Důležité bylo na začátku začít více pracovat se svými myšlenkovými pochody, kterými jsem se očerňovala a ponižovala. Hlavou mně pravidelně v obávaných okamžicích běželo, jak jsem trapná, blbá, nemožná, trpěla jsem pocity, že se všichni v dané skupině dívají jenom na mě, že se mně všichni smějí. Po spuštění těchto myšlenek jsem začala panikařit, být nervózní, červenala jsem, občas zadrhávala a hlavu jsem měla úplně prázdnou, nevěděla jsem, co člověku naproti mně říci.

Postupně jsme se s paní Bělohlávkovou dostaly i k rozboru mého dosavadního života, k rozboru situací, které mou sociální fobii jen utvrdily. Od mala jsem byla zakřiknuté dítě, které bylo plaché, nemělo moc kamarádů a moc se neprojevovalo. Výchova mých rodičů byla citově chladná a pouze na vynikající výsledky ve škole zaměřená. Kamarádku jsem měla pouze jednu, období střední školy byl mým nejvěrnějším přítelem pes navzdory vzteku mé matky přivedený domů, první vztah s klukem jsem zažila až na vysoké škole a trval jen několik měsíců. První dlouhodobější známost jsem si vzala a výsledek byl takový, že naše vleklé rozvodové řízení trvalo déle nežli naše smutné manželství, které skončilo bojem o majetek, naschvály a trochou fyzického násilí. Moje sebevědomí tedy v době, kdy jsem potkala současného přítele, bylo na bodě mrazu. Byla jsem do sebe zalezlá, v křeči, zoufalá. Měla jsem co napravovat.

Po tomto „teoretickém“ vyzbrojení jsme přešly k vystavování se expozicím, každý týden jsem měla za úkol najít si minimálně jednu. Na začátku to bylo pro mě úděsné, jít vlastně svému strachu naproti, ale po tom, co jsem měla za sebou jednu situaci, měla jsem v sobě radosti na rozdávání a chuť na další situaci. Samozřejmě před každou další situací tu byl opět strach, ten se postupně obrušoval. Neříkám, že vymizel úplně, k tomu u mě nedojde nikdy, ale aspoň vím, jak s ním pracovat a že se dá zvládnout opravdu hodně situací. Po několika expozicích jsem nakonec já, vystrašená z kontaktu s novými lidmi a z nových prostředí, zvládla návštěvu u kamarádky mého přítele a jejího manžela, která skončila saunováním a běhám v Evině rouše po zahradě. Tu úlevu a euforii po tomto zážitku bych vám přála zažít! : )

V průběhu terapie vyplavaly na povrch i moje problémy v sexuální oblasti. Především moje neuvolněnost, podceňování, vnímání se jako nejošklivější žena na planetě, neschopnost se partnerovi při sexu dát na sto procent. I tento problém jsem díky kognitivně behaviorální terapii začala řešit. Naštěstí se můj partner také zapojil, šel do toho se mnou! Každý týden jsme se věnovali jedné aktivitě tělesného sbližování a sexuálního soužití. Před každou novou kapitolou jsem byla nervózní, bála jsem se, že zase zklamu, že zase nebudu dost dobrá. Nepopírám, chvílemi to bylo těžké překonávání sebe sama, ale požadované uvolnění se dostavilo. Naučilo mě to i o sexu se bavit, bez zábran, bez červenání se. Dneska jsem to naopak já, kdo svým kamarádkám vhání růž do tváří při vyprávění zážitků z našeho sexuálního hraní si s přítelem.

Paní Bělohlávková mně byla po celou dobu terapie, která trvala do června 2013, neskutečnou oporou, vždy mě dokázala povzbudit a naplnit optimismem. Moc mně pomohla. Je pravda, že pokud bych nechtěla, nezmohla se mnou nic. Její slova padala na úrodnou půdu. Díky ní a díky své vůli změnit svoje chování a myšlenkové procesy jsem svoje strachy překonala. Každý strach, bojujete-li s ním, se po čase obrousí a už není tak děsivý. Jen je potřeba vyjít mu v ústrety.

Panická porucha a agorafobie

„A je to tady!“ aneb terapie panické poruchy s agorafobií

Ukázka kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

Paní Alena přichází v doprovodu svého přítele. Ještě před několika měsíci zastávala post manažerky velké firmy, kde denně jednala s různými lidmi a měla pod sebou pracovní tým. Nyní je v pracovní neschopnosti. Není schopna samostatně vycházet ven z domu. Nepoužívá městskou hromadnou dopravu. Své problémy popisuje následovně: „Cítím paniku, úzkost a nevysvětlitelný strach z čehosi – jsou to lidé, otevřený prostor, cestování dopravními prostředky, závislost na druhé osobě. Bojím se rána, jaký bude zase den, kdy přijde ataka. Bojím se bez doprovodu přejít ulici, chodit do obchodů a samostatného cestování.“

Ataky se u paní Aleny objevují 1-2 denně. Od terapie očekává, že se vrátí zpátky do zaměstnání a bude schopna samostatně nakupovat i používat městskou hromadnou dopravu.

Prvním krokem v kognitivně-behaviorální terapii panické poruchy je důkladná edukace o tom, jak ataka funguje. Nejlepším způsobem je vysvětlit to přímo na vlastní situaci klienta. Paní Alena v momentě, kdy má pocit, že musí zrychleně dýchat a nemůže se tak dobře nadechnout, prožívá strach a objevují se jí obavné myšlenky. To vše provází nepříjemné fyzické pocity, které její myšlenky a strach podporují a ona se tak ocitá v začarovaném kruhu. Vždy je také důležité poučit klienta o tom, že „úzkost netrvá věčně“ – odborně to nazýváme „habituační křivka“, tzn. že pokud se vystavíme tomu, čeho se obáváme, po určité době naše úzkost poklesne. Neznamená to, že zmizí zcela úplně, ale její intenzita je menší. Také doba poklesu může být u každého člověka různá.

Jednou z důležitých součástí terapie panické poruchy je tzv. interoceptivní expozice, při které se zaměřujeme na snižování strachu z fyzických vjemů. Při jejím provádění je důležité navodit situaci pomocí konkrétních cviků tak, aby došlo k rozvoji tělesných příznaků, ke kterým dochází při panické atace (tzn. např. hyperventilace, závratě, tlak na hrudi, lapání po dechu). Je velmi důležité, aby klienta při tomto terapeutickém postupu prováděl zkušený terapeut, protože při něm dochází k velmi nepříjemným pocitům. Především při prvních pokusech bývá interoceptivní expozice dramatická. Klientovi se vybaví řada nepříjemných pocitů, se kterými u něj vzniká obrovský strach. Je proto nezbytné klienta předem informovat o průběhu tohoto terapeutického postupu (edukovat ho o povaze panické poruchy a stresové reakce, o modelu panické poruchy) a domluvit si s ním např. nějaké smluvené znamení, kterým by mohl dát najevo, že se necítí dobře, příp. že chce dané cvičení ukončit (např. zvedne ruku). Současně vedeme klienta k tomu, aby ke zklidnění fyzických příznaků využil zklidňující dýchání a relaxační cvičení.

A jak probíhala terapie u paní Aleny? Během přípravy na interoceptivní expozici najednou paní Alena zvolala: „A je to tady!“ – začala hyperventilovat, na hrudníku bylo přímo vidět, jak jí silně buší srdce, ztěžka lapala po dechu. Přešly jsme ke zklidňujícímu dýchání. Paní Alena byla schopna během záchvatu souvisle komunikovat. Hyperventilace, lapání po dechu a bušení srdce trvalo cca 8 min, poté se jí začala motat hlava. Postupně se pomocí instrukcí zklidnila. Záchvat byl velmi silný. Paní Alena z něho byla velmi vyčerpaná. Poté jsme prošly celý průběh záchvatu, a jak může postupovat v případě, že by se jí vyskytl znova – nejvíce jí prý pomohlo zklidňující dýchání. Přestala se tím koncentrovat na pocit motání hlavy. Zároveň byla také překvapená, že po celou dobu jasně a srozumitelně komunikovala. To změnilo její přesvědčení o tom, že během panické ataky není schopna být v kontaktu s okolím.

Na naše další setkání se paní Alena musela velmi odhodlávat. Do poslední chvíle prý chtěla sezení zrušit. Cítila silnou úzkost a chtěla přikročit k dosavadnímu vzorci jednání, tzn. vyhnout se místu, kde jí potkal záchvat. Během doby, co jsme se neviděly, trénovala zklidňující dýchání, které jí pomáhalo a které se naučila hned na začátku terapie. K tomu, aby došla na terapii, ji motivovalo to, že chtěla samu sebe překonat. Po celou dobu sezení bylo vidět, že je ve velkém napětí („očekávání, kdy to přijde“). Záchvat se nedostavil, měla obrovskou radost, že to zvládla.

Zaměřily jsme se na zvládání jednotlivých situací, které jsme si stanovily v cílech. Postupně se začala vystavovat situacím, kterých se obávala. Tomuto přístupu v kognitivně-behaviorální terapii říkáme odstupňovaná expozice. Když byla poprvé v nákupním centru, měla pocit, že odtud musí okamžitě utéct. Vzpomněla si však na habituační křivku a stanovila si na stopkách na mobilním telefonu 10 min, že zde musí vydržet, což udělala. Po 10 minutách, kdy setrvala v nákupním centru, z centra odešla. Příště si stanovila, že zde vydrží 20 minut. Podařilo se jí to nakonec mnohem déle, protože během toho objevila v obchodě s oblečením pěkný svetřík, který si nakonec „za odměnu“ koupila. Cítila silnou úzkost, ale nakonec zde setrvala cca 35 minut. Postupně to již zvládala bez problémů.

Již po sedmém setkání (paní Alena docházela v tomto období na terapii dvakrát týdně) chodila sama na procházky, nakupovala, jezdila městskou hromadnou dopravou. Zvládla dokonce i kadeřnickou soutěž, kde byla modelem a protože se jí nechytla barva na vlasy, všichni ji tam sledovali. Objevila se slabá ataka, ale ihned zavedla zklidňující dýchání a nepříjemné pocity odezněly.

V rámci dalších sezení (při frekvenci jednou týdně) jsme se zaměřily na její návrat do práce. Paní Alena se nejprve učila plánovat svůj čas. Doposud byla vždy velmi pracovně vytížená, dělala přesčasy. V terapii se tedy učila zaměřit se na sebe, co dělá ráda a čím relaxuje. Záchvaty se samovolně od „velkého záchvatu“ v sezení neobjevovaly. Paní Alena si je ale sama vyvolávala pomocí interoceptivní expozice a vždy se ihned zklidňovala pomocí dýchání do břicha, které pravidelně trénovala.

Po třech měsících kognitivně-behaviorální terapie jí byla ukončena pracovní neschopnost. Paní Alena se vrátila do firmy, kde původně pracovala, ale nastavila si jasné mantinely v čase a energii, které bude zaměstnání věnovat. V terapii se dle svých slov naučila především více myslet sama na sebe.

PhDr. Lucie Bělohlávková
psychoterapeutka pro děti a dospělé

Panická porucha a generalizovaná úzkostná porucha se středně těžkou depresí

Panická porucha a generalizovaná úzkostná porucha se středně těžkou depresí

Dobrý den, ráda bych se s Vámi všemi, kteří stále váháte, zda vyhledat odbornou terapeutickou pomoc, podělila prostřednictvím těchto řádků o svůj příběh.

Náročné stresové zaměstnání, pro které jsem dýchala, z jednoho nepovedeného vztahu rovnou po hlavě do dalšího, radosti, zklamání, ve volných chvílích nekonečné párty plné alkoholu, minimum odpočinku a žádný čas pouze pro sebe. Tak nějak vypadal můj život už několik let předtím, než se objevily první příznaky následného zhroucení. Když se dnes  ohlédnu zpět, naprosto jasně vidím, že mi tělo dávalo už dlouhou dobu varovné signály –  stop! Bohužel jsem tato varování brala na lehkou váhu – nebo jim spíše nerozuměla – a nikdy jsem nepomyslela na to, jaké následky to může mít a jak moc mi to změní život. Až do 27. 10. 2012.

Byl to den jako každý jiný – celý den v práci, domluvená pozdní večeře s kamarádkou. Zbývalo mi ještě do schůzky chvíli času, a tak jsem se rozhodla zabít ho odreagováním v nákupním centru v Praze na Andělu. Vše probíhalo zcela normálně, až do chvíle, kdy jsem se chystala k odchodu a vlezla na eskalátor vedoucí k východu. Zničehonic  jsem cítila, jak mi celé tělo polil studený pot, zatmělo se mi před očima, nohy a ruce byly jako z gumy a já byla přesvědčená, že každou chvíli musím omdlít. Dodnes nevím, jak se mi podařilo vymotat se z nákupního centra ven, kde už na mě čekala kamarádka, chvíli jsem to tzv. „rozdýchala“ na čerstvém vzduchu a strávila zbytek večera podle plánu. Odjela jsem autobusem domů a snažila jsem se tu nepříjemnou situaci vytěsnit z hlavy s tím, že se z toho vyspím. Bohužel se stejný scénář odehrál i druhý, třetí, čtvrtý, pátý den – i několikrát v průběhu dne – jen s rozdílem místa, kde se dostavila ta odporná slabost  – tubus metra, eskalátor v metru, most přes koleje, výtah…

Nikdy jsem nebyla typ, který letí k doktorovi se sebemenší bolístkou, ale tentokrát jsem cítila, že je něco zatraceně špatně a šestý den  vyrazila k praktické lékařce, která mi změřila tlak a chtěla mě poslat domů s tím, že jsem jen přepracovaná. Nenechala jsem se odbýt a tak mě po mém naléhání odeslala na neurologii, kde mi další den udělali EEG  (základní vyšetření mozku) – bez nálezu. Další štací byla fyzioterapeutka, která sice zjistila drobné problémy s krční páteří, ale evidentně to příčinou problémů nebylo. Můj stav se den ode dne zhoršoval a velmi rychle jsem se dostala do fáze, kdy jsem byla schopná pouze ležet v posteli, koukat do stropu a představovat si všechny hrůzy, které mi můžou být. K motání hlavy a zhoršenému vidění se i při krátké chůzi například na záchod přidaly problémy s rovnováhou – tělo jakoby mě „táhlo“ na jednu stranu, začaly mi brnět ruce a zhruba v té době se poprvé objevil můj největší nepřítel, jak se později ukázalo – tenkrát jsem ještě netušila, že má i své pojmenování – derealizace. Na rozdíl od ostatních somatických projevů se tento v podstatě nedá vysvětlit někomu, kdo jej osobně nezažil. Jedná se o pocit jakéhosi neskutečna, člověk má pocit, že přestože vidí, slyší a chápe smysl sdělení, tak jakoby se to vše odehrávalo za hodně tlustým sklem, pocit, že vnímám tak na 20% a že se musím každou chvíli zbláznit. Lékařům jsem to ovšem stále popisovala pouze jako motání hlavy. Během pár dní už jsem nebyla schopná dolézt ani na záchod, mlátila jsem sebou ode zdi ke zdi, viděla jsem dvojitě, až jsem nakonec skončila na urgentním příjmu v Motole, odkud jsem byla ihned odeslána na CT mozku, aby byl vyloučen nádor, který může mít podobné příznaky. To se naštěstí nepotvrdilo, nicméně bylo ještě mnoho dalších věcí, které bylo třeba vyšetřit a tak jsem postupně putovala na magnetickou rezonanci, oční, vyšetření krčních tepen, vyšetření tělísek rovnováhy v uchu a další a další. Ovšem vše opět bez nálezu.

Namísto toho, aby se mi ulevilo, že se postupně vylučují ty nejhorší věci, jsem se cítila i psychicky hůř a hůř a propadala hysterii, že mi nikdo nepomůže, prolézala jsem diskuze na internetu a v každé vážné nemoci jsem viděla možnou příčinu svých problémů. Od boreliózy po AIDS. Během pár chvilek v noci, kdy jsem spala, přicházely noční můry, co vše mi může být, během 2 měsíců jsem zhubla o 17 kilo a stala se ze mě fyzická i psychická troska, okolní svět pro mě přestal existovat a začalo mi být vše jedno, už jsem ani neplakala. To vše trvalo přes 2 měsíce než přišel zlom. Kamarádka mi domluvila návštěvu u své známé internistky, kterou – jako jedinou – téměř ihned poté, co mě prohlédla a promluvila si se mnou, napadlo, že by veškeré mé potíže mohly být psychosomatické – tedy že se zhroucená psychika projevuje především přes tělesné bolesti a strasti. Předepsala mi tedy léky na uklidnění, jejichž název jsem nikdy neslyšela, ale světe div se, zabralo to. Od praktické lékařky jsem měla na spaní neurol, lexaurin atd., ale bez výsledku. Tentokrát to ovšem bylo o něčem jiném, po 2 měsících jsem se vyspala a během pár dní se dostala do stavu, kdy jsem – i když s problémy – byla schopna dojít sama nakoupit, aniž bych někde „padala“, atd. A vše bylo jasné. Paní doktorka mě okamžitě odeslala na psychiatrii, kde se během první schůzky – rozhovoru a testů vše potvrdilo – kombinace panické a generalizované úzkostné poruchy doprovázené středně těžkými depresemi a silnými somatickými projevy. Jelikož dlouhodobé braní léků na uklidnění je nežádoucí, předepsali mi antidepresiva, které jsem zpočátku snášela velice špatně – první tři týdny se vše ještě mocně zhoršilo, ke všemu se objevily sebevražedné myšlenky, křeče ve spánku a podobné lahůdky. Zatnula jsem ale zuby a podařilo se mi toto období překonat a během měsíce většina negativních vedlejších účinků vymizela. Zároveň mi byla doporučena kognitivně behaviorální terapie formou denního stacionáře nebo dvouměsíčního pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde bych docházela na skupinové terapie. Touto cestou jsem jít odmítla a začala na internetu pátrat po soukromém terapeutovi s dobrými referencemi.

A to byl začátek mé dlouhodobé spolupráce s Lucií.  Vzala mě ihned, jakmile se jí uvolnilo místo a začaly jsme pomocí KBT intenzivně pracovat na nápravě alespoň těch nejhorších škod, které stihla mrcha nemoc napáchat.  Začátky byly velice náročné. Musela jsem se naučit pracovat s neustálými negativními myšlenkami a černobílým pohledem na věci a postupně jsem se také učila zvládat tělesné projevy nemoci – umět zachovat klidnou hlavu a vědět jak si pomoci v situacích, které se stále běžně opakovaly – pocity na omdlení, částečná ztráta vidění, strach z výšek, uzavřených prostor, MHD, atd. Lucie byla mé štěstí v neštěstí. Svým věčným úsměvem a optimismem, obrovskou mírou empatie, upřímným zájmem a vírou ve mě, mi dodávala naději a sílu, kterou člověk v takové situaci tolik potřebuje. V nejtěžších chvílích tady pro mě vždy byla, a to i nad rámec svých „povinností“. Radovala se spolu se mnou z každého i malého úspěchu a věřím, že hlavně díky ní jsem se dokázala vrátit alespoň částečně zpět do života, za což jí tímto ještě jednou děkuji.

Dnes – po dvou letech – beru stále léky. Jelikož Lucie odešla na mateřskou dovolenou, docházím na hlubinné terapie, kde se snažíme dobrat příčin, proč se to vše stalo, což je velmi náročná a dlouhodobá práce. Přestože mě stále velmi trápí permanentní pocit derealizace, stálá únava a při zvýšeném fyzickém nebo psychickém vypětí se vrací i motolice, byla jsem schopna se již na plný úvazek vrátit do zaměstnání, vybudovat si velmi hezký vztah se současným partnerem, pořídit si bláznivé štěně a pomalu začínám pomýšlet i na rodinu, pokud mi to zdravotní stav a léky dovolí.

Pevně doufám, že třeba právě Vám pomůže můj příběh pochopit, co vše narušená lidská psychika dokáže a jak moc důležité je problémy řešit – nejlépe dříve než narostou do hrůzných rozměrů, jako se stalo mně. A pokud už jsou problémy tak velké, že je nedokážete sami zvládat, tím spíše je obrátit se na toho pravého odborníka. Dávno nežijeme v době, kdy chodit na terapie nebo nedejbože k psychiatrovi člověka absolutně vyloučilo ze společnosti jako nebezpečného blázna. Věřte, že když o svých problémech začnete mluvit, budete překvapeni, kolik lidí z Vašeho okolí se potýkalo nebo dosud potýká s nějakou formou psychických problémů a třeba právě Vy jim můžete jít příkladem, aby i oni začali své problémy zavčas řešit,  tak jako jsem byla pro některé své přátelé a kolegy já.

Na závěr snad jen… nečekejte zázraky na počkání. Léčení pošramocené psychiky je boj na velmi dlouhou dobu, v některých případech na celý život, ještě může přijít a pravděpodobně přijde mnoho chvil, kdy budete mít chuť vše vzdát, ale pokud budete opravdu chtít a budete na sobě usilovně pracovat, lidé jako Lucie Vám na té cestě mohou velmi pomoci. Držím Vám palce!

Tereza, 30 let, Praha

Mentální anorexie

Mentální anorexie

Priznám sa, keď som bola požiadaná, aby som napísala niečo o svojom boji s anorexiou, veľmi sa mi do toho nechcelo, a to hlavne preto, že som sa v spomienkach musela vracať k najťažším momentom svojho života. Ale pomyslenie na to, že môj príbeh môže pomôcť iným rozhodnúť sa liečiť, bola silná motivácia, aby som si sama zrekapitulovala, čo všetko mi pomohlo postaviť sa svojej chorobe zoči-voči a zatiaľ úspešne s ňou bojovať. Prvým a možno tým najťažším krokom bolo priznať pravdu sama seba, „mám anorexiu“ a rozhodnúť sa, že už s ňou nechcem ďalej žiť, pretože mi ničí život. A okamžite konať. Chce to veľa sily, ale som presvedčená, že ju v sebe dokáže nájsť každý, len s ňou často mrhá nesprávnym smerom. Preto je najdôležitejšie všetku silu sústrediť na boj, boj o zdravie. V tej dobe môj zdravotný stav vyžadoval čo najrýchlejšiu hospitalizáciu a niekoľko mesiacov som strávila v nemocnici, kde mi ukázali, čo znamená normálna porcia a poskytli mi prvú psychoterapeutickú podporu. Ale pretože liečba anorexie nie je krátkodobou záležitosťou a po prepustení z nemocnice som si nebola sama sebou úplne istá, rozhodla som sa v liečbe pokračovať ambulantne a vyhľadať pomoc psychoterapeuta. Bohužiaľ dodnes v ľuďoch pretrvávajú predsudky a tí, čo navštevujú terapeutické sedenia sú často považovaní za slabých, či dokonca „cvokov“. Osobne sa nepovažujem ani za jedno, ani za druhé. Myslím, že tlak na človeka v dnešnej spoločnosti je tak veľký, že citlivejšie osobnosti, medzi ktoré patrím, ho znášajú ťažšie, čo sa môže prejaviť práve psychickými problémami. Nie je dôvod obviňovať samých seba zo zlyhania, je to skôr súhra mnohých faktorov. Človek by nemal myslieť na to, že na neho niekto bude pozerať skrz prsty, ak áno je to len jeho problém a je to obmedzenec. Ide predsa o zdravie, o naše vlastné zdravie.

Mala som veľké šťastie, kamarátka mi odporučila pani doktorku Bělohlávkovú. Pred prvým sedením som bola dosť nervózna (Čo ak si spolu nesadneme?). Je vždy ťažké pred niekým úplne neznámym otvoriť svoju dušu a nahliadnuť do jej najtemnejších kútov. Ale v konečnom dôsledku je to asi to najlepšie, čo môžete v podobnej situácii urobiť. Terapeut je jediná osoba, ktorá vám dokáže poskytnúť nezaujatý a odborný názor, a aj keď sa vám to spočiatku nemusí tak javiť, chce vám pomôcť. Priznám sa, že najlepšie a najúčinnejšie sedenia boli tie, ktoré ma dohnali k slzám. Pripravte sa na to, že terapia nie je príjemne strávený čas, je to tvrdá práca. Terapeut vás nechá hovoriť, vypočuje si váš príbeh a váš pohľad na vec. A potom začne klásť otázky. Otázky, ktoré ste sa báli spýtať samých seba. A vy premýšľate, v tichu miestnosti, o sebe, o tom, čo sa stalo, že ste sa ocitli v jeho kresle, hľadáte príčiny a zvažujete možnosti riešenia. Hľadáte samých seba. V niektorých chvíľach bola úzkosť takmer neprekonateľná. Ale je treba sa jej postaviť a v tom vám terapeut poskytne oporu. Len srkz prekonanie úzkosti vedie cesta k uzdraveniu. Mnoho ľudí si myslí, že sa odrazu stane niečo (zaznie veta, objaví sa myšlienka) a oni „uvidia svetlo na konci tunela“. Musím sa priznať, že u mňa to takto nefunguje a dovolím si tvrdiť, že asi len u málokoho áno. Len s pomocou systematickej a dlhodobej terapie je možné dosiahnuť žiadaný efekt a vyliečiť sa. Po malých krôčikoch prekonávať úzkosti. Asi najlepším spôsobom je priamo sa vystavovať situáciám, v ktorých nás ovláda strach. Každé malé víťazstvo nad strachom (u mňa prvý banán či rohlík s maslom) sa postupne stávajú konečnou výhrou. Začnete si vážiť samých seba za to, čo ste dokázali a začnete sa mať znovu radi. Pretože vy ste tá najdôležitejšia osoba vo vašom živote. To, že ste zdravý vy sa odrazí vo vašich vzťahoch s okolím a spokojnosti vašich blízkych. Spoznáte samých seba, svoje pocity, potreby a spôsob, akým reagujete v určitých situáciách a naučíte sa s tým pracovať. Myslím, že to vôbec nie je málo. Je to cesta plná zdanlivo neprekonateľných prekážok, na ktorú sa rozhodne vyplatí vydať. Na jej konci ste totiž VY – zdravý a pripravený odolávať svetu tam vonku. Ak si niekto myslí, že dokáže anorexiu zvládnuť bez odbornej pomoci, mýli sa. Až dnes vidím, že liečba anorexie nespočíva len v tom „najesť sa“. Je to o sebavedomí a nachádzaní pozitívneho vzťahu k sebe a svojmu telu, ktorý vám vyškolený terapeut určite pomôže nájsť. A to stojí za tých pár poznámok a odmietavých pohľadov ľudí s predsudkami. Terapeuti pracujú diskrétne a nik okrem vás sa o vašej liečbe nemusí dozvedieť. Okolie uvidí len pokroky, ktoré robíte. Možno aj oni potom pochopia, aká je práca terapeutov prínosná a dôležitá.

Aj keď dnes už na terapiu nedochádzam, viem, že kedykoľvek v budúcnosti by som cítila, že ju potrebujem, neváhala by som a okamžite vyhľadala terapeutickú pomoc. Prajem veľa síl do boja, určite ich v sebe máte aj vy a s pomocou terapeuta ich v sebe nájdete.

Více se o mé práci můžete dozvědět z recenzí klientů

Udělejte první krok ještě dnes!

Kontaktujte mne telefonicky, emailem nebo přímo zde online!
OBJEDNEJTE SE!

PhDr. Lucie Bělohlávková
Senovážné nám. 23, 110 00  Praha 1
+420 776 713 118
lucie.belohlavkova@gmail.com

Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google